Zelená zář uprostřed zámku

Byl jednou jeden hrozně malý zámek. Bydlela v něm jakási malá potvůrka. Byla tak maličká, že nebyla skoro ani vidět. Jen její zrzavé vlasy svítily. Nesvítily ale zrzavě, svítily zeleně…, temným zeleným světlem, které každého na místě zabilo. Lidé o něm vyprávěli jako o Zelené Spoušti. Mnoho živočichů jí už padlo za oběť… Už s ní nikdo nechtěl svádět boj, jen ŽVK to jednou zkusili.

Zelená Spoušť je ale nezabila. ŽVK odolali její zelené záři. A tak šli dál, až do jejího miniaturního zámku. Byl celý černý a vyzdobený zapáchajícími mrtvolami, ohlodanými na kost. Bylo to odporné! Mezi dvěma mrtvolami vyhlížela Laušmanka na kostěném trůně. Jakmile ji Medúza spatřila, okamžitě omdlela. Polyp ji naštěstí chytil a Hlíst také nezůstal pozadu. Začal na ni upřeně civět typickým hlístím pohledem a ignorovat ji. Laušmanka se ale jen smála. Rozdala jim tolik pětek, že už to ŽVK přestalo bavit počítat.

Proč vlastně tahle Laušmanka na trůně seděla? Bylo to proto, že ji Zelená Spoušť zabíjela nejdéle. A měla tam i další tři trůny pro ŽVK, protože věděla, že půjdou zabít jen těžko. Jelikož to moudří živočichové postřehli, schovali se do mohutné ulity, kterou si vzali s sebou. Lépe řečeno, vzal ji s sebou Hlíst, protože viděl do budoucnosti a věděl, co se stane.

Náhle Zelená spoušť zaútočila. ŽVK však byli v klidu a bezpečí v záchranné ulitě, ze které mohla Laušmanka slyšet jen hlasitý smích. ŽVK zas slyšeli jen řev. To křičela ona. Bála se o život. Pochopila totiž konečně, že ŽVK jsou nejmocnějšími tvory v historii vesmíru.

Ač to byla zelená příšera, která byla velmi rozzuřena a zvětšila svůj objem z neviditelnosti do výšky dvou metrů, nemělo to vliv na chladnokrevnost ŽVK. Medúza totiž přišla na to, že když zmáčkne prostřední knoflík, bude ulita stále větší a větší. A tak se ulita začala zvětšovat. Rozbořila první vrstvu zámku. Druhou, třetí… a už bylo slyšet jen burácivé pády Laušmankovských památek… Najednou tu místo paláce mrtvol stála obří šnečí ulita. Lidé nevěděli, co si mají myslet. Snad jen jedna osoba věděla, věděla úplně všechno. Ptáte se, kdo to byl? Ach, snad se někdy dočkáte odpovědi, někdy v budoucnu, kdy zapomenete celý tento příběh a vaše mysl bude zamlžena jinými starostmi.

Najednou se ulita začala zmenšovat a překvapení ŽVK se snažili vylézt. První vylezl Polyp. Pustil se do pronásledování Zelené Spouště, která se pokusila o útěk. O krok později vyrazila Medúza. Snažila se žahat chapadly všude kolem. Hlíst vyběhl hned za Medúzou, přivázal se za její chapadlo, a Medúza ho tak nevědomky nesla. Polyp chytil Spoušť za vlasy a začal s ní mlátit o zem. Medúza ji následně škrtila svými chapadly. A Hlíst jí na závěr oholil její svítivé vlasy…

Pod parukou z vlasů ale objevili jen zrzavou kůži, která se leskla, až to bralo dech. ŽVK tou krásou omdleli. Nakonec se probrali z mdlob. Viděli jen oranžovou kůži a svit, něco, co za celý život nepoznali. Nemohli se tím ale dlouho kochat, a tak se vydali na cestu domů. Spoušť nechali na pokoji. A tak Spoušť dál chrlila zlověstný oheň, zatímco ŽVK byli někde v Prčicích. V Prčicích se Medúza zamilovala do romantického Medúzáka. A Ňuňa dala zas najevo svou lásku chovateli psů a Hlíst Hlístici, která civí hlístím pohledem stejně jako on. Bohužel ŽVK museli z Prčic odjet a své partnery tam nechat, což byla smutná ztráta, kterou nelze nahradit něčím jiným. Hlíst ji ale nahradil stoličkou, Medúza mlátičkou a Polyp kresličkou. Takže ŽVK žili jako dřív. Jako dřív se nudili, veselili i smutnili a prožívali celý život.

Jednoho dne je ale Voda požádala o pomoc. Potřebovala ji naléhavě. Ale samotnou podstatu věci dlouho skrývala.

Nakonec se jim přece jen svěřila: "Ztratila jsem mozek a nemůžu ho najít!"

ŽVK jí museli pomoct. Hledali a hledali, ale po mozku Vody nikde ani památky. Náhle si vzpomněli, že Vodu zahlédli v paláci Spouště. Museli se tam ihned vrátit. Objednali si kočár tažený inteligentními bělouši, Vodu však přivázali jen provazem za kočár a ona se celou cestu táhla po hrbolaté cestě za nimi. Docela to drncalo, ale poněvadž Voda neměla mozek, moc jí to nevadilo. Tak docela bez nehody (když nepočítáme otupělost Vody) dorazili do zámku. Díky tomu, že byla vrata vyražená, se dostali ŽVK v klidu a pohodě dovnitř. Náhle uviděli živou Spoušť. Koukala na ně jako zhypnotizovaná. Snad ani v hypnóze nebyla, ale její oči vyhlížely přesně tak, jako by ji před příchodem ŽVK navštívil sám Hypnotizér. ŽVK ale nevěděli, že se Voda mezi tím, co zkoumali spoušť, vypařila. Začali pátrat a našli ji. Chystala se spáchat sebevraždu.

"Proč svůj život ukončit chceš?" zněl hlas ŽVK.

"Nemám mozek," odpověděla Voda, "nemá cenu žít," dodala a propíchla se jehlou.

"Tsss," řekl Polyp a podal jí nalezený mozek.

Medúza byla smutná, že už nikdy nebude moct nikoho otravovat, a tak Hlíst Vodu polil živou vodou, její dávnou přítelkyní. Voda se probrala.

"To je divné, že píchnutím jehly umřela. Co v ní bylo?"

"Smrtelná dávka metanolu," odpověděla chladně Medúza.

Hlíst jen přihlížel situaci a smál se. Polyp se k němu po chvíli přidal. Čemu se vlastně smáli, toť velká otázka. Snad jednoduchosti a nepřemýšlivosti Vody…

Náhle se ozval ohlušující skřek a zdí prošla slizká, mokrá, zelená pavoučice. Bylo to domácí zvířátko Spouště. Spoušť o ně pečovala, chovala si ho v náručí a krmila je nejrůznějšími dobrotami. Mezi nejoblíbenější potravu pavoučice patřili významní živočichové. Spoušť nakrmila pavoučici i Laušmanku.

"Tu máš, mazánku, sladkou smetánku, Laušmanečko," dolejzala za ní.

ŽVK náhle viděli, jak Zelená Spoušť drží recept na plněná medúzí chapadla, polypí láčku a hlístí ocas. ŽVK urychleně poslali Vodu z paláce.

"Zachraň nás, Vodo, dělej, pospěš si!" křičeli ŽVK téměř jednohlasně.

Když tu náhle uslyšeli výstřel. Voda střílela ze Spouštivého kanónu, ale bohužel na ŽVK, a tak Polyp musel přiskočit k dělu a střílet na pavoučici. Medúza zas začala mířit na Laušmanku, ale Hlíst zase jenom stál a všechny drze ignoroval. Toho využila Zelená Spoušť. Vrhla se na Hlísta ve snaze píchnout mu smrtelnou dávku metanolu. On však dál civěl hlístím pohledem a metanol na něj neúčinkoval. Polyp s Medúzou se mezitím rvali s Vodou o dělo. Polyp Vodě dělo vytrhl z jejích vln a ustřelil Spoušti hlavu. Hlava se kutálela po svahu dolů a křičela na ŽVK velmi sprosté výrazy. ŽVK se však jen smáli. I Hlíst náhle přestal ignorovat a rozběhl se kopnout do hlavy. Trefil se a nakopl ji tak mocně, že odletěla až do Prčic.

Prčice ji přivítaly burácením do prčických bubnů a bubínků. Hlava z toho rámusu úplně ohluchla a ŽVK s Vodou se strašně radovali, ba dokonce to i oslavili noční oslavou. Na oslavu si ŽVK přinesli i oranžově zelené tělo Spouště, aby ho nazítří mohli pohřbít v paláci. Nejdřív z něj však vyřezali všechno výživné maso, aby měli na dalších 50 let dostatek energie. Když maso ochutnali poprvé, chutnalo jim, ale potom zjistili, že je prošlé, a že v něm lezou obří bílo-zeleno-oranžoví červi se zrzavými vlasy. Na povrch vylezlo 20 nových Spouští! ŽVK se zděsili. Jejich radostná nálada se změnila v děs. Ale Voda je zachránila. Začala červy jíst a snědla je všechny! ŽVK se zase radovali, ale Voda po chvíli pověděla, že musí hned na záchod. Všichni červi skončili ucpaní v záchodových trubkách. Naštěstí už byli stráveni. Voda radostně bublala, Medúza máchala chapadly, Polyp rameny a Hlíst se vesele kroutil.

Náhle do místnosti (do koupelny) vstoupila pavoučice. Byla velmi rozlícena smrtí své paničky. Řvala, křičela, pískala, rozzlobeně hýkala a plácala sebou na všechny strany. ŽVK jí opravdu litovali. Tak udělali pavoučici ohrádku a za dva týdny se jí narodila pavoučátka. Byla to opravdu roztomilá mláďata a všem ŽVK se moc líbila. Pavoučice si ŽVK oblíbila, byla na ně hodná a oni měli rádi ji. Byl to velmi ohrožený druh. ŽVK ho zachránili tím, že se pavoučici narodilo dalších sto pavoučat a ŽVK měli co dělat, aby je všechny stačili nakrmit. Nakonec každý ze ŽVK krmil jednoho pavoučka a ostatní musela krmit Voda.

Teď se podíváme zpátky do Prčic za hlavou Zelené Spouště. Hlava zuřila, ale nemohla nic dělat. Zato Prčice měly skvělou zábavu. Přivázaly hlavu Zelené Spouště k mučednickému kůlu, střílely na ni šípy a radostně ji bili kládami. ŽVK si sehnali dalekohled a pozorovali to z paláce. Jedli k tomu popcorn a pili Colu (Medúza ovšem čaj). Pak si dali ještě trochu piva, vína a slivovice a dokonale se opili. Voda tomu závistivě přihlížela a nakonec dostala svou malou vodku. Vodka Vodu tak zřídila, že ležela v posteli celý týden opilá. V kocovině křičela, že je ŽVK, a tak ji Hlíst, Polyp a Medúza museli trochu zkrotit. Měli vymyšlený geniální plán pod názvem "useknutá huba". Ukecané Vodě usekli její hubu. Voda tím pádem hned ztratila řeč a jen rozervaně máchala vlnami. Proto jí ŽVK usekli i vlny. A tak tam ležela jen louže a civěla na ŽVK vodním pohledem. Nakonec se ŽVK Vody zželelo, vytáhli z koše kusy Vody a dali je oprávněnému majiteli.

Voda zase začala vesele bublat a děkovat ŽVK: "Mnohokrát Vám děkuji, mocní, slavní a inteligentní ŽVK!"

"Je ti doufám jasné, Vodo, že už nesmíš učinit takovou chybu a řvát, že jsi ŽVK," vysvětloval Vodě Polyp. "Nebo ti znovu uříznu hubu," dodal po chvilce přemýšlení.

"Už si zaručeně budu dávat pozor," slibovala horlivě Voda.

V tom do místnosti vběhl Vodník.

"Přicházím ze zámku Spouště," vysoukal ze sebe unaveně a svalil se na podlahu.

"Ó, dědečku, co se ti stalo?" volala na něj vystrašená Voda.

Mlčel.

Pak najednou vyvalil oči a spustil: "Jen tak tak jsem utekl. Zámek Spouště pobíhá po kraji a žere všechno živé i neživé a při tom se neustále zvětšuje!"

"Pomóc!" zalekli se okamžitě žvk, kteří tajně poslouchali za dveřmi.

"Do útoku!" zařvali sborově ŽVK a vyrazili dveře jejich večírkového domku, kde zanechali Vodu s Vodníkem.

Osedlali si své bujné vraníky a vyrazili do boje.  Najednou si ale vzpomněli, že zapomněli zbraně. Vrátili se tedy, a když vyjeli podruhé, měl každý svou zbraň: Medúza malé dělo, Polyp samopal a Hlíst ignorační stoličku. Ta byla nabitá tajemnou zelenou silou, která na místě každého omámila. Na ŽVK a žvk ale naštěstí nepůsobila. Dojeli k ohromnému paláci, který je uviděl a chystal se je sežrat.

"Mně se tam nechce," chtěla to už sbalit Medúza, která se třásla jako osika.

Hlíst s Polypem ji ale popadli a hodili těsně k nohám zámku. Zámek natáhl svůj obrovský hnát, ale Hlíst na poslední chvíli hodil na zámek svou stoličku. Zámek sice padl omráčen na zem, ale stolička se rozbila a Hlíst se dal do breku.

"Hlíste, nebreč nám tu jako malý mimino," nadávali mu žvk, kteří se za něj už skoro začínali stydět.

Jak se tam ale žvk objevili? Přijeli na svých černých hříbatech, která dostali od ŽVK, a v rukou drželi nabroušené šavle.

"Nebuďte drzí!" vzchopil se najednou napůl omráčený Hlíst.

To zase začali brečet žvk.

"Ach jo, Hlíste, koupíme ti novou stoličku, a vy, žvk, přestaňte brečet, musíme zničit zámek," vzpomněla si najednou Ňuňa.

"Tak jo, jdeme na to," odpověděly jí zbylé ⅔ ŽVK.

"Ale kde jsou žvk, jejich koně a šavle?" zeptal se z ničeho nic Hlíst, který kupodivu ostatní v tu chvíli neignoroval.

"Sežral je zámek!" zírala Medúza kolem.

"No to snad ne!" zakřičela Ňuňa, která by se už nejraději vrátila zase domů do své jezevčí nory.

"Haló, ŽVK! Co tam děláte? Proč nic neděláte?" ozvalo se z komína.

ŽVK vzhlédli vzhůru a uviděli tam trčet Hlístka, kterého měl na ramenou Polypek. Všechny je držela Medúzka. ŽVK se bleskurychle rozběhli, drnc drnc…, a už letěli do komína. Jak tam tak vlítli, shodili žvk a všichni se váleli v krbu.

"Víte co, zabijeme zámek zevnitř," navrhla Ňuňa, "nejdřív musíme zjistit, kde má jádro energie ( nebo srdce, nebo něco takového…) a žvk ho pak propíchnou šavlemi."

ŽVK prohledávali nejrůznější kouty, ale jádro nikde.

"Tak víte co, vyrobíme bombu, necháme ji tady vybouchnout, a to jádro snad zasáhneme taky," navrhl Hlístek.

"Ale z čeho?" otázala se Medúza.

"No, to ještě nevím," odpověděl rozpačitě Hlístek.

"Rozdělíme se a něco najdeme. Medúza půjde s Medúzkou, Polyp s Polypkem a já s Hlístkem," řekl Hlíst.

"Tak jo. My jdeme prohledávat půdu a pokoje, vy Medúzy jděte prohledat sklepení a kuchyň s jídelnou a Hlísti prohledají zbytek," navrhl Polyp.

"A co vy, vy nic?" chtěla vědět Medúza.

"Medúzo, ty zase nevnímáš!" rozzlobil se Polyp.

Vtom jejich zraky padly na kostru Laušmanky, která v ruce držela různá tlačítka.

"To ona ovládá zámek, ona nám nedá pokoj ani po své smrti!" rozhorlili se ŽVK i žvk.

"Musíme ji rozkouskovat a potom spálit!" dostal najednou nápad Hlíst.

ŽVK vzali kudlu a chtěli kostře Laušmanky uříznout nohu, ale ona ta kostra najednou vybouchla. Ptáte se, co se stalo? Chytřejší čtenáři už si možná dali 2 + 2 dohromady a přišli na to, že ji zabila bomba. Jak se tam ale ta bomba objevila? To jen Polyp zapomněl ŽVK říct, že ji tam hned při příchodu nastražil a hned nato zmáčkl tlačítko a… Ano! Skutečně stačilo jen zmáčknout čudlík a Laušmanka už protentokrát nadobro zmizela ze žívota ŽVK.

"SBOHEM!!!" nezapomněl říct ještě Hlíst a od té doby už byli všichni (až na Laušmanku, kdo ví?) šťastni.

 

KONEC

Upravil: ŽPH

 

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.